JSI krásný sen, co se mi zhmotnil,
JSI štěstí, co jsem kdysi ztratil,
JSI má radost, když jsem smutnil,
JSI milá kniha, s kterou jsem večery si krátil.
JSI oáza ve vyprahlé poušti,
JSI teplo, které slunce dává,
JSI jediná růže v neprostupném houští,
JSI rozkvetlá koruna stromů, se kterou si vítr hrává.
JSI vzácný amulet, co na zlatém řetízku se nosí,
JSI čistá voda, o kterou žízniví lidé prosí,
JSI dražší než všechno zlato,
zkrátka JSI, já děkuji Ti za to.

V tomto přání se chci vyjádřit o štěstí a lásce,
která je chladná jako led
a někdy sladká jako med,
o tom, že místo trápení by ses měla více smát
a život si užívat,
o budoucnosti, co na Tebe někde čeká nebo čekala,
o krásné budoucnosti, co Tě potká nebo potkala.
To vše a mnohem více přeje

Můj stříbrný pramínku,
kolik je v řece kamínků,
kolik je na stromech listí,
kolik je na světě psaníček,
tolik je na světě zamilovaných srdíček.
A jedno patří taky mě.
Jak to, že se zamilovalo?
Potkalo Tebe a už to bylo.

Ach lásko, jak já Tě mám ráda,
však srdce uzavíráš přede mnou.
Tvrdíš, že mě máš rád,
avšak v Tvých očích, vídám chlad.
Chlad, strach ze všeho, co týká se
každého.

Máš strach, strach z lásky.
Zůstáváš u chování dětského.
Mě si nevšímáš, ale já ano.
Já Ti chci vynaložit lásky,
Tys svou slepotou nevšim´ si.

Nevšim´ sis, jak uznávám Tě,
a snažím se v lásce pokročit.
Tys však dítětem, zůstal napořád.

Tys neoblomný, ne a ne v lásce pokročit.
Aspoň náznak lásky, srdce mé by zahřálo.
A každá chvilka u Tebe, je mi rádo.

Tys, uzavřen do sebe, mne si nevšímáš,
avšak u dětinského chování,
zůstáváš napořád.

Zve mne na pouť, ale
i tam má srdce z kamene.
Smích, smích rozléhá se, a já
pláču, pláču láskou k Tobě.

Já miluji Tě,
Ty mi to neoplácíš.
Ty, Ty srdce máš z kamene,
u dětinského chování jsi zůstal.

Avšak já pořád miluji Tě,
láskou celá hořím.
Tys, uzavřen do sebe, mne si nevšímáš,
avšak u dětinského chování,
zůstáváš napořád.

Lásko, miluji Tě!